Kniha vykresluje autentický příběh ženy, která přežila rwandskou genocidu a vypráví o jejím vyrovnávání se se ztrátou rodiny a o nezbytnosti odpuštění.

Celou touto knihou se prolínají dvě zásadní témata:

  • K jakým neuvěřitelným zvěrstvům může dojít, když se lidé odvrátí od Boha.
  • Pokud se člověk celým srdcem přimkne k Bohu a odpustí bezpodmínečně všem lidem, začnou se v jeho životě dít zázraky.

...

Věřila jsem, že důvod, pro který mě Bůh během genocidy ušetřil, je následující: mluvit s co nejvíce lidmi o tom, jak se Bůh během holokaustu dotkl mého srdce a naučil mě odpouštět. Měla jsem se stát svědkem, jak takové jednání může zachránit duši ochromenou nenávistí a nemocnou touhou po odplatě.

Doufala jsem, že ti, kteří uslyší můj příběh, uvidí, že mé zničené srdce se uzdravilo díky odpuštění, a položí si otázku: “Jestliže se její srdce může uzdravit, proč ne moje?” Proč by odpuštění nemohlo uzdravit milion zlomených srdcí a obrodit rozpadlý národ? Odpověď zní: Odpuštění může uzdravit každé srdce a každý národ. Proto vyprávím tento příběh - svůj vlastní.

...

Samozřejmě, že nejsem svatá, ani na mě není nic mimořádného. Stále zápasím s bolestí, strachem a zlostí jako každý člověk. Kdykoliv se však tyto pocity vynoří, vzpomenu si, jak mě Bůh zachránil a jak mi dal sílu. Pán je zde pro mě neustále, jako pro kohokoli z nás, kdo se ocitne v nouzi. Musíme však být vždy připraveni přijmout ho do svého srdce. Doufám, že právě toto si lidé odnesou z mého příběhu.

...

A právě v tomto boji jsem dostala jednu ze svých nejdůležitějších lekcí - nikdy neber víru jako něco samozřejmého. Náš vztah s Pánem je ten nejúžasnější milostný vztah, jaký kdy zažijeme. Jako u každého vztahu je ale třeba se i o něj starat - vyžaduje tvrdou práci, neustálou pozornost a hlubokou angažovanost, aby se upevňoval a vzkvétal.

...

Růženec se pro mě stal záchranným lanem, jež mě poutalo k Pánu, a často jsem se s jeho pomocí modlila a prosila, abych byla ušetřena znásilnění a smrti. Moje modlitby však postrádaly sílu, protože jsem nepřestávala nenávidět vrahy za to, co prováděli. Čím více jsem se modlila, tím více jsem si uvědomovala, že pokud chci obdržet pravé Boží požehnání, musí být mé srdce připravené přijmout jeho lásku. Jak by ale mohl vstoupit do mého srdce, když bylo plné hněvu a nenávisti?

...

Po týdnech vytrvalé modlitby ke mně jednou v noci přišel Bůh a dotkl se mého srdce. Přiměl mě pochopit, že my všichni jsme jeho děti, a proto si zasloužíme odpuštění. Dokonce i ti, kteří spáchali činy tak zlé a zvrácené jako vrazi, kteří ničí Rwandu, si odpuštění zaslouží. Stejně jako darebné děti je nutné potrestat i je - je však potřeba jim odpustit.

...

Když jsem stála ve vězení, věděla jsem, že Felicien i já - jak vrah, tak pozůstalá - stojíme na stejné lodi. Pokud má naše země přežít a vzchopit se z hořkosti, krve a utrpení holokaustu, oba potřebujeme uzdravující sílu Božího odpuštění, abychom mohli jít dál.

...

Bůh naši zemi neopustil, Immaculée. Byl tu celou dobu a cítil bolest každé oběti. Stále tu je… s raněnými, se ztracenými i s těmi, které zdrtil žal. Ano, Rwanda je teď ošklivá, ale Boží krása je tu stále živá. A ty ji najdeš v lásce.

...

“Bůh tě neopustil,” těšila jsem ji. “Nikoho neopouští. Ale musíš mu otevřít srdce a poprosit ho o odpuštění. Pokud jsi spáchala zločiny tady ve vesnici, budeš se muset zodpovídat ve vesnici, ale jen Bůh zná tvoje srdce a ví, co máš uvnitř. Musíš ho pustit do své duše a poprosit ho, aby tě svou láskou uzdravil.”

...

Posadila jsem se na lavici v čekárně, vytáhla tátův růženec a řekla: Pane, potřebuji zázrak. V Bibli říkáš, že je vše možné těm, kdo věří. Věřím, že chceš, abych na křest Abebi jela, tak ti to svěřuji. Plně ti důvěřuji a věřím, že mi razítko s vízem dají. Moc ti děkuji, že to zařídíš.

...

“Za každým příběhem opravdové lásky se skrývá příběh obrovské trpělivosti.”

...

Život na zemi bude vždy boj. Jako lidé nejsme dokonalí. Stále budeme zraňovat a zklamávat i ty, které milujeme, proto musíme přijmout skutečnost, že i nás budou ostatní zraňovat a zklamávat.

...

Feliciena již obvinili ze zločinů proti mé rodině. Přestože jsem poznala jeho hlas, když jsem se ukrývala v domě pastora, a slyšela ho křičet, že mě chce najít, abych se stala čtyřstým tutsijským švábem, kterého by zabil, netoužila jsem po pomstě. Přišla jsem do vězení vykonat jen to, co po mně žádalo mé srdce a můj Bůh - nabídnout mu odpuštění. A přesně to jsem udělala.

...

Na chvíli se (Smith) odmlčel a pak pokračoval: “Nezáleží mi na tom, jak vypadám, a je mi jedno, co mám. Všichni si myslí, že právě věci nás učiní šťastnými. Důležité je však být dobrým člověkem - to po nás Bůh chce.

...

“Rozdáváte úsměvy a jste veselá, přestože máte za sebou tak děsivé období. Jaké je vaše tajemství?”
“Ale to není žádné tajemství - Bůh mě naučil, jak odpustit. Není těžké mít v srdci lásku, když z vás Bůh odejme veškerou nenávist.”

...

“Nemusím ho číst, ten příběh mluví z vašeho hlasu. Pokud si umíte uchovat takovou radost i přes to, čím jste prošla, jestliže stále mluvíte o Bohu i po tom, co jste viděla, pak se ta kniha lidí dotkne. Tento příběh vám pomohli vyprávět vaši rodiče z nebe, Immaculée. Bůh měl pro to dobrý důvod, že vás nechal naživu. Vaše slzy budou uzdravovat rány a váš příběh zasáhne svět - věřte mi!”

...

Jestliže láska dokázala přemoci zlo, které se rozpoutalo ve Rwandě, existuje na světě místo, kde by to nesvedla? Jestliže se díky odpuštění mohla uzdravit srdce rwandských lidí, existuje srdce, které by nemohlo být uzdraveno?

...

“Všechno začíná odpuštěním.”

 

Odpustila jsem / Immaculée Ilibagiza
http://ikarmel.cz/kniha/Odpustila-jsem_101494.html