Nepatřím k těm, kteří se rádi zabývají minulostí. Snažím se žít tím, co je tady a teď. Protože minulost UŽ neexistuje a budoucnost JEŠTĚ neexistuje (tu sami vytváříme v každém přítomném okamžiku). Ale občas je velmi užitečné se na chvíli pozastavit a podívat se zpět. A jednak se z minulosti poučit a jednak si uvědomit, za co všechno mohu být vděčný.

A právě u vděčnosti bych se chtěl v tomto textu zastavit. A částečně možná i u toho poučení se a také uvědomění si získaných zkušeností. Posledních 5 let pro mě totiž bylo velmi intenzivních a plných velkých životních změn.

 

Z vysoké na živnostenský úřad...

Nemůžu tomu uvěřit, že je to teprve 4 a půl roku, co jsem ještě žil celkem poklidný život introvertního webového vývojáře. Bydlel jsem stále u rodičů, pracoval z domu jako freelancer (tedy „sám na sebe“ - na živnost). Tak trochu sociálně izolovaný od okolního světa. Kolegy z jedné firmy, se kterou jsem dlouhodobě spolupracoval, jsem vídal jednou ročně. Sice jsme komunikovali denně, ale pouze virtuálně.

Ale chci se vrátit ještě kousek zpátky. Svůj živnostenský list jsem si zřídil hned po vysoké škole. A vytvářel webovky pro různé zákazníky v průběhu celých 4 let, než mi to tak trochu začínalo lézt na mozek... O rozdílech, výhodách a nevýhodách vlastního podnikání oproti klasickému zaměstnání by se dal napsat samostatný článek (a třeba časem také nějaký sepíšu). Nyní jako zaměstnanec jsem stále přesvědčen, že výhody tzv. svobodného podnikání převažují (a nevylučuju, že se k nějaké formě „samostatně výdělečné činnosti“ zase někdy vrátím), ale chce to určitá pravidla a sebekázeň, které se člověk musí naučit.

Chyba byla, že jsem v jediné místnosti spal, pracoval, odpočíval a často i jedl. Pokud chcete pracovat z domu, tak je naprosto zásadní mít zcela oddělené prostory, kde žijete a kde pracujete. Jinak člověk nedokáže oddělovat čas, kdy ještě pracuje, a kdy už ne. A časem by se z toho mohl opravdu zbláznit. Teď už to vím, ale něco si člověk prostě musí zkusit, aby zjistil, že takto to nejde.

 

Přes Madrid do Osové Bítýšky a na expedice

Tento víceméně rutinní život jsem si zpestřoval běháním do lesa a víkendovými výlety na kole po širokém okolí. A taky návštěvami DCŽM Mamre v Osové Bítýšce, kde jsem se jednou za čas účastnil nějaké víkendové akce. Popravdě o existenci DCŽM jsem neměl tušení až do Světových dnů mládeže v Madridu v roce 2011, kdy jsem se zúčastnil přípravného setkání pro účastníky právě na Mamre. V té době byl ještě místním „šéfem“ a farářem otec Roman Kubín.

V období po Madridu jsem Osovou Bítýšku začal navštěvovat častěji. I přes „pokročilý věk“ jsem absolvoval animátorský kurz (obvykle jej absolvují náctiletí, případně čerství dospěláci) a také jsem objevil „Expedice s mědvědem“, které otec Roman každoročně organizuje.

Pro vysvětlení: přídomek „s medvědem“ se nevztahuje k otci Romanovi, ale ke jménu řidiče autobusu panu Brtníkovi, který nejčastěji zajištoval dopravu na expedici. Pan řidič Brtník již na expedice nejezdí, ale název zůstal.

Expedice „pro mládež nejen brněnské diecéze“ probíhají už od roku 2004 a náplní je vždy přibližně dvanáctidenní návštěva jedné nebo více zemí. Kromě vícedenního putování v horách je obvyklým programem také poznávání místních měst, památek a především přírody. Případně i nějaká ta zastávka u moře, pokud podnebí a počasí dovolí a podobně. Nedílnou součástí expedic jsou každodenní mše svaté, obvykle konané uprostřed nádherné přírody. To je jeden z důvodů, proč mě expedice tak uchvátily. Není to jen turistický zájezd, ale společenství, kde člověk mnoho získá i duchovně a kde každý svým dílem vytváří společný program (ať už přednáškou o konkrétním místě, přípravou jídla, hudebním doprovodem a podobně).

Celkem jsem se zúčastnil sedmi expedic v řadě. Všechny byly nádherné a každá přitom úplně jiná. Spojuje jen pouze jedno. Člověk je tam svým způsobem blíž Bohu. A to nejen díky nadmořské výšce.

 

2012: Norsko

První severská země, kterou jsem navštívil. Jel se mnou i můj synovec Fanda. Byl jsem poprvé na expedici a zároveň šel poprvé na těžko v horách. Tedy s velkým batohem, kde si nesete všechno s sebou, od stanu a oblečení přes vařič, až po jídlo na několik dní. Můj batoh měl asi 20 kg, protože jsem měl minimální zkušenosti a táhnul s sebou zbytečně moc oblečení i jiného vybavení a také — jak jsme později zjistili — málo jídla. Nebyl jsem jediný ☺

První den jsme šli ani ne 8 km. Zato překonali převýšení kolem 1000 m. Během čtyřdenního putování krásnou neporušenou přírodou daleko od civilizace jsme ušli sotva polovinu z původního plánu a poslední den se krmili téměř jenom borůvkami. Bylo to hodně náročné, ale zároveň zkušenost k nezaplacení. Poté jsme procestovali velkou část Norska, viděli úchvatné fjordy, dechberoucí vodopády a tyrkysově modré ledovce. Přes Švédsko a Dánsko jsme se vrátili domů. V Norsku se vytvořila skvělá parta, jejíž jádro doplněné o nové účastníky následující rok vyrazilo na expedici do Bulharska.

Norské expedici vděčím nejen za spoustu krásných zážitků, ale i poznání toho, že člověk je schopen fyzicky zvládnout víc, než si myslí. A také uvědomění si, že k životu nepotřebuje příliš mnoho hmotných věcí. A když má možnost umýt se jen jednou za týden, svět se nezboří ☺

Více o této expedici na expedičním webu.

 

2013: Bulharsko

Tato expedice se od norské odlišovala především větším počtem navštívených měst a hudební skupinkou, která se vytvořila díky tomu, že jsme s sebou měli tři kytary a jedny housle. Takže si určitě dokážete představit, jak to žilo nejen při večerním posezení u ohně, ale i cestou v autobuse.

Expedici jsme zahájili dvoudenní zastávkou v českých vesnicích rumunského Banátu. Následoval třídenní přechod bulharského pohoří Rila. O jednu expedici zkušenější jsem měl nyní mnohem lehčí batoh s praktičtějším vybavením. A hlavně jsem před expedicí hodně trénoval a běhal. Díky tomu jsem mohl jít vždy mezi prvními, podle potřeby se vracet k pomalejším skupinkám a pomoct nejen s holčičími batohy. Horský přechod bývá téměř vždy nejkrásnější částí expedice.

Následující program byl velmi nabitý, ale pro některé milovníky hor příliš civilizovaný. Navštívili jsme Rilský monastýr, prožili řeckokatolickou mši v bulharštině, pobyli u salesiánů v Kazanlaku, viděli romskou čtvrť ve Staré Zagoře nebo se vykoupali v Černém moři.

Tato expedice mi potvrdila, že kdo je připraven, není zaskočen. A zároveň to, že kdo nemá přehnaná očekávání, není zklamán. Kdo očekával stejnou expedici jako do Norska, byl zklamán. Bulharská expedice byla pro mě krásná, ale úplně jiným způsobem než norská.

Více o této expedici na expedičním webu.

 

 

Změna je život

Začátkem roku 2014 jsem začal uvažovat o změně zaběhnutého pracovního života, který mě přestával naplňovat. Chtěl jsem dělat něco, co má hlubší smysl. A vzhledem k tomu, že na Mamre v Osové Bítýšce zrovna hledali nový tým, začal jsem přemýšlet o tom, že bych si dal rok až dva pauzu od programování a stal se dobrovolníkem na Diecézním centru života mládeže.

To samo o sobě znamená úplnou změnu života. Přestěhovat se na faru a žít ve společenství s ostatními „týmáky“ a kněžími. A především je to služba – mít volno jen jediný den v týdnu a jinak věnovat veškerý svůj čas a energii přípravě a průběhu akcí pro náctileté návštěvníky a účastníky mnoha akcí. A to pouze za minimální mzdu.

Po mnoha modlitbách a uvědomění si, že nemám co ztratit, jsem se tehdy s místním farářem o. Pavlem domluvil, že do toho půjdu. Jenže po expedici do Albánie se to všechno trochu zašmodrchalo.

 

Pokračování v druhé části...