... pokračování první části.

 

2014: Albánie

Tentokrát expedice ve velmi obměněné sestavě. A hlavně v mnohem menším počtu. V Norsku i Bulharsku nás byl plný velký autobus. Tentokrát nás byl také plný autobus. Ale pouze malý dvacetimístný.

Nevím, jestli účastníky odradila právě Albánie — země, o které u nás panuje spoustu předsudků. Ale o to lépe jsme se mohli v menším počtu vzájemně poznat.

Expedici jsme zahájili v pohoří Prokletie, konkrétně ve vesničce Thethi, kam jsme se nechali dovézt nacpaní ve dvou terénních autech. Dobrodružná třicetikilometrová cesta po kamenitých horských cestách byl zážitek sám o sobě. Z plánovaného vícedenního přechodu se nakonec stal jeden dvoudenní a jeden jednodenní výlet, protože terén byl pro některé hodně náročný.

Ani nevím jak, ale začala se zde rodit jedna epizoda mého života, která by mě před expedicí do Albánie ani ve snu nenapadla. Člověk by neřekl, jak pomoc jedné slečně s nošením vody a spacáku dokáže oba sblížit. V té době jsem ještě netušil, kam až to časem dospěje. Bral jsem to jen jako pomoc s odlehčením batohu. Neměl jsem vůbec v úmysl slečnu sbalit.

Expedice pokračovala dál nádhernou albánskou přírodou i městy. Nejkrásnější místo z celé cesty nás čekalo v kaňonu na řece Osum. Pokud není moc vody, tak se dá jít, brodit a místy i plavat korytem řeky. Úchvatné scenérie jak z Vinnetoua a příjemně teplá voda. Jednoznačně nejkrásnější místo z celé expedice.

Expedici jsme zakončili v makedonském Ochridu, kde se tak nějak začal rozvíjet počátek nového vztahu.

Této expedici vděčím za poznání, že předsudky o vzdálených a pro nás exotických zemích jsou zcela zbytečné. Albánie patří k nejkrásnějším zemím Evropy a rozhodně není nebezpečná. Ale je pravda, že je nejchudší zemí Evropy a jde to znát.

A především se díky expedici do Albánie zrodil nový vztah, který se plně rozvinul v následujících týdnech po návratu domů.

Více o této expedici na expedičním webu.

 

Přes Mamre do Brna

Přiznám se, že do té doby jsem se žádnou slečnou nechodil a neměl tedy žádné zkušenosti. Bylo tam tedy spoustu „poprvé“. A jak to u prvního vztahu bývá, člověk se zamiluje až po uši, ani neví jak.

Vzhledem k tomu, že jsem měl měsíc po návratu z Albánie nastoupit jako „týmák“ na Mamre, začaly se věci trochu komplikovat. Ne že by týmák nemohl mít vztah, ale je to velmi náročné pro obě strany, protože volného času je minimum. Necelé dva měsíce jsme dokázali nějak fungovat, ale pak se ukázalo, ale ten neustálý tlak z obou stran pro mě není únosný. Musel jsem se rozhodnout. Buď – anebo. Jinak bych se z toho zbláznil, protože bych zanedbával jak svoje povinnosti v týmu, tak slečnu.

I když mě to hodně mrzelo kvůli skvělým lidem z týmu, rozhodl jsem se nakonec z Osové Bítýšky odejít a našel si v práci Brně, abych zachránil náš vztah. Jestli to bylo rozhodnutí dobré nebo špatné, nezbývá než odevzdat Pánu Bohu. Pokud bych se rozhodnul opačně, nedospěl bych tam, kde jsem teď.

Jak by můj život nyní vypadal, kdybych se rozhodl zůstat na Mamre, to už se nedozvím. Ale jsem velmi vděčný za to, kde se nacházím díky tomu rozhodnutí nyní, a za nic bych neměnil. Zpětně uznávám bez mučení, že jsem při tom rozhodování nebyl zcela při smyslech. Zamilovanost člověka zaslepí víc, než si dokáže v té chvíli připustit. Ale je to opět zkušenost k nezaplacení.

A kdybych tenkrát neodešel do Brna, nepoznal bych nejspíš svoji budoucí ženu – tu pravou. Ale to trochu předbíhám.

V Brně jsem si našel podnájem a vrátil se k práci webového vývojáře. Tentokrát už ne „na volné noze“, ale jako zaměstnanec.

 

2015: Pobaltí

Expedice do Litvy, Lotyšska a Estonska byla netradiční v tom, že jsme s sebou měli kola. Co také jiného dělat v rovinatém Pobaltí, než jezdit na kole ☺

A pro mě byla tato expedice také netradiční v tom, že jsem byl zadaný a tedy jsme se zúčastnili jako pár. Paradoxně na stejné expedici, ve stejném autobuse byla i Magda – moje budoucí žena. Ale v té době by mě to ani ve snu nenapadlo. To jsem měl ještě hlavu úplně jinde.

Vztah vydržel rok a kousek. Postupně mi začínalo docházet, že to není vztah úplně zdravý. A když se moje slepá zamilovanost začala rozplývat, začal jsem si uvědomovat, že jsem v dobré víře dělal věci, které nebyly ke prospěchu ani jednomu z nás. Vztah znamená oběti na obou stranách, a především ho musí budovat oba, jinak dlouho nevydrží. Což se jaksi nedělo. A taky udržet si předmanželskou čistotu ve stavu slepé zamilovanosti bylo hodně náročné.

Rozchod bolel, ale zpětně té zkušenosti nelituju. Protože díky tomu jsem se hodně posunul a naučil jsem se rozlišovat mezi pouhou zamilovaností a opravdovou láskou. A taky se upevnil v tom, na jakých hodnotách chci bezpodmínečně budovat příští vztah. Pokud nějaký bude.

Více o této expedici na expedičním webu.

 

Mezitím v Brně

Někdy na jaře roku 2016 jsem jednoho rána vyrazil do práce jako jindy. Chodil jsem většinou pěšky. Kdybych jel tenkrát šalinou, bylo by všechno jinak. Stejně jako kdybych vyrazil o minutu dříve nebo později.

Ale z ničeho nic, jen co jsem přešel přes přechod, se ozvalo „Ahoj!“. Otočil jsem se a vidím Magdu, kterou jsem znal z Pobaltí. Prohodili jsme pár vět, a jak se o několik měsíců později ukázalo, moje otázka „Pojedeš letos taky na expedici – na Island?“ byla pro budoucí život nás obou dost zásadní. Ale v ten moment jsme o tom ani jeden z nás nevěděli.

 

2016: Island

Já věděl už delší dobu, že i na tuto expedici pojedu. Jak jsem se později dozvěděl, moje otázka Magdu nahlodala a nakonec se rozhodla jet také. Jelikož tato expedice byla nejdražší v historii expedic, projevilo se to i na počtu účastníků – osm včetně otce Romana a jeho maminky. Takže v tomto komorním počtu jsme na samém začátku letních prázdnin odletěli z vídeňského letiště směr Keflavík, což je islandské letiště nedaleko Reykjavíku.

Hned na druhý den expedice jedna polovina výpravy vyrazila na čtyřdenní přechod Duhových hor ve vnitrozemí, zatímco druhá polovina cestovala vypůjčeným autem po Reykjavíku a okolí. Já i Magda jsme byli v té první skupině. Teď si asi říkáte, že začnu psát o romantickém vztahu, který se v horách jistě vytvořil ☺ Ale nezačnu. Bylo to teprve něco přes půl roku od skončení mého předchozího vztahu a byl jsem spíš ve fázi uvažování, kam můj další život bude vlastně směřovat. Zato Magda, jak jsem se později dozvěděl, měla možnost mě při putování islandskou krajinou pozorovat ze svého úhlu pohledu a ani nevím jak, ale právě v Duhových horách, v partě čtyř dobrodruhů jsem ji nejvíc zaujal zrovna já ☺

Expedice pokračovala, islandská příroda nás všechny dostala. Podobnou zemi v Evropě nenajdete. Je to jak jiná planeta. Monumentální vodopády s ještě monumentálnější duhou. Horké prameny, sopečná krajina, barevné hory. Po přechodu hor a náležitém několikahodinovém koupání v přírodním termálním bazénu jsme si vypůjčili druhé auto a nyní už i s druhou polovinou výpravy objeli kolem dokola celý Island. Podotýkám, že já a Magda jsme cestovali každý v jiném autě. Já popravdě stále nic netušil ☺ Ale nebýt této expedice, nevím, jak by to všechno dopadlo.

Více o této expedici na expedičním webu.

 

 

SDM Krakov

Za pár dnů po příletu z Islandu začínalo Světové setkání mládeže v Krakově. Tam jsem vyrazil napůl jako účastník a napůl jako dobrovolník – měl jsem dělat překladatele z angličtiny v jednom z brněnských autobusů. Což se nakonec ukázalo jako nepotřebné, protože jsme v autobuse měli šikovného překladatele přímo z polštiny.

Duchem jsem byl ještě napůl přítomen na Islandu, proto jsem do atmosféry SDM pronikal tak nějak postupně. Vzhledem k tomu, že jsem zažil SDM v Madridu, věděl jsem, co mě čeká, jak to asi bude probíhat, a neměl jsem ani žádná konkrétní očekávání. Věděl jsem, že Madrid byl fajn a hodně mi dal, a od Krakova jsem čekal něco podobného - bohatý duchovní program.

Po předprogramu v diecézích následoval přesun do Krakova, konkrétně do českého centra v Mogile. Tam jsem nebyl ještě ani 5 minut, rozkoukával jsem se, povídal si s fotografem Vojtou, když z kostela právě vyšla Magda a přišla za námi. V tu chvíli by ani jednoho z nás nenapadlo, že za rok a pár dní budeme mít svatbu a Vojta bude naším svatebním fotografem.

Dny v Krakově ubíhaly, účastnili jsme se programu, většinou každý po svém, občas jsme se někde potkali. Jednou jsem Magdě pomáhal s rozdáváním novin. Jindy jsem ji večer doprovázel na ubytování společně s vozíčkářkou Maruškou, které Magda v Krakově dělala doprovod.

Až na sdílení pláštěnky při jedné deštivé mši svaté se nic významného nedělo (kromě příjezdu papeže Františka do Krakova samozřejmě). Alespoň navenek. Uvnitř nás obou se toho děla spousta.

Nevím, jestli pomohla svátost smíření nebo modlitby, každopádně nepochybuji o tom, že v tom „měl prsty“ Duch Svatý, ale trvalo mi až do závěrečného setkání s papežem Františkem uspořádat si aspoň trochu myšlenky a uvědomit si, co doopravdy chci.

Původně jsem měl v plánu jít na místo závěrečného programu (Campus Misericordiae) do sektoru podle své vstupenky. Když jsem se ale dozvěděl, že Magda s Maruškou by zůstaly v Mogile, protože samy by s vozíčkem mnohakilometrovou cestu mezi davy poutníků a náročným terénem nezvládly, nabídl jsem se, že Marušku povezu, aby se holky mohly závěrečné vigilie a mše svaté s papežem zúčastnit.

Bez vědomí toho, co ten večer bude následovat, jsme doputovali až do příslušného vozíčkářského sektoru. Nejspíš anděl strážný pomohl, že mě tam pustili i bez vstupenky. Ani já ani Magda si z papežovy promluvy příliš nepamatujeme. Protože při prvním vzájemném chycení za ruce se člověku zatočí svět pod nohama…

 

Závěrem...

Myslím, že není potřeba se podrobněji rozepisovat. Už tak pochybuji, že to celé bude chtít někdo číst ☺

Za rok, tedy v roce 2017, byla svatba, která ještě ten stejný den pokračovala svatební expedicí do Švýcarska, Francie, Itálie a Slovinska. A letošní rok 2018 jsme se expedice do Finska účastnili už ve třech (v pátém měsíci těhotenství).

Nejdůležitější životní události se uskutečňují díky zdánlivě nepatrným maličkostem, náhodným setkáním i vlastním rozhodnutím. A především díky lidem. Uvědomuji si, že kdyby se v tom řetězu událostí cokoliv odehrálo jinak, náš život by byl pravděpodobně podstatně jiný než teď.

Díky SDM v Madridu jsem objevil Mamre. Díky Mamre jsem objevil Expedice. Díky expedicím jsem se dostal do vztahu, který mě přivedl až do Brna. Díky Brnu a expedicím jsem potkal Magdu. Díky SDM v Krakově jsme se dali dohromady. A díky tomu všemu se nyní máme stát rodiči.

Za to všechno vděčíme mnoha lidem, díky kterým jsme došli až do současnosti. Nemá význam je všechny vyjmenovávat, protože bych na někoho určitě zapomněl. Ale chtěl bych zmínit především naše rodiče, kteří nám předali dobré hodnoty a ten nejcennější poklad - víru.

Dále samozřejmě otce Romana, kterému vděčíme za úžasné expedice, papeže Františka, který nás sezval do Krakova, a také Marušku, která měla odvahu nechat se mnou vézt náročnou cestou na setkání s papežem a nezůstala s Magdou v Mogile. A hlavně mé úžasné ženě Magdě, že si mě na Islandu i následně v Krakově všimla a že mi řekla své Ano ☺

A především jsem nesmírně vděčný Bohu, protože věřím, že on byl v tom všem skrze Ducha Svatého přítomen.

Amen.