Kniha Neumělcům života od Marka Orka Váchy rozhodně stojí za přečtení, stejně jako ostatní knihy od tohoto autora.

Zde se chci jen podělit o několik úžasných myšlenek a výpisků z knihy, které mě nejvíc dostaly a přinutily k zamyšlení.

 

O vztahu Boha a člověka

Bůh si natolik váží člověka, že neudělá nic proti jeho vůli, byť by tato vůle byla destruktivní nebo sebedestruktivní.

...

Proti svobodné vůli člověka se všemohoucí Bůh rozhodl učinit bezmocným. Člověk sám rozhoduje. Jediným důvodem, proč přijdeme do nebe, je Boží milosrdenství. Je zvláštním paradoxem křesťanství, že jediným důvodem, proč přijdeme do pekla, je ten, že tam chceme sami.

...

Když se dnes mluví o Bohu, mluví se nikoliv o myšlence, která je láskou, nikoliv o smysluplnosti světa a smyslu pro posvátno, nikoli o tajemném vertikálnu, o čemsi, co mohu nazvat “Ty”, o tom, že život není fakt, nýbrž dar, o jarních tapiseriích táhnoucích bílých hejn severských ptáků, nýbrž o tom, že věřící se zajímají o restituce, majetková narovnání a fondy a mluví se především o nejrozmanitějších problémech sexuální morálky. V médiích i mezi křesťany, znovu a znovu. Tak se změnil náš Bůh, nebo přesněji to je to, co jsme z naší víry udělali.

...

Víra ale nikdy nebyla přesvědčení, že si někdo něco o něčem myslí, a přesvědčování ostatních o svých názorech v rámci evangelizace, jako když se dělá nábor do politické strany, nýbrž onen existenciální pád do prostoru, skok do temnoty, závazek, vztah.

...

Milovat květiny znamená pochopit, proč je Bůh musel stvořit. Milovat tento rašící lístek znamená, proč jej Bůh musel stvořit. Milovat druhého člověka je nevypověditelné.

...

Mnoho mých známých, lidí, které jsem prvoplánově považoval za inteligentní, rezignovalo na chození do kostela z toho důvodu, že se nestalo, o co v modlitbě žádali. Copak jsem vynechal nějakou nedělní mši? tázali se udiveně. Náboženské úsilí je zde vnímáno jako druh obchodu s numinóznem. Když jdou věci jinak, je logickým závěrem, že Bůh není, neboť já jsem si přece své splnil. Přestal jsem věřit v Boha, neboť mi zemřela babička, slyšel jsem jednou přesně takto.

...

Bůh jako předmět magie, kterého povoláváme, když naše projekty nejsme schopni zbudovat vlastními silami… Tak, jak se to modlíme v přímluvách v kostele: Bože, přijď, dej, pomoz, uzdrav, učiň, naprav a způsob, a pak běž zase domů do nebe. Posmíváme se shovívavě určitému typu lidí, kteří nechávají pokřtít nemluvně "aby bylo zdravé", ale sami činíme totéž.

 

Tvůrce tvoří tvůrce

Jedno z důležitých poselství knihy Genesis je, že Bůh cokoliv stvoří tomu dá nějaký úkol. (...) člověk je speciálně požehnán, aby byl obrazem Božím. Bůh stvořitel, jakoby kus svého stvořitelského charismatu vždycky předal tomu, co stvořil. Principem hry je, že Tvůrce tvoří tvůrce. Stvoření neskončilo, je to trvalý proces jehož je člověk účasten, a jeho úlohou je nic menšího, než dokončovat dílo stvoření a pokud na své zadání rezignuje, jeho místo zůstane prázdné.

 ...

Jsme povoláni k tomu, abychom šli, abychom bojovali, padali a zápasili a nikdy se nevzdávali, a nejsme povolání k tomu, abychom byli novináři nebo televizní diváci přihlížející životu, turisté, kteří si úsilí ostatních natáčejí na mobilní telefon, ale sami na skálu nejdou.

...

Představa Williama Paleyho, který říká, že když na polní cestě najdu krásné zlaté kapesní hodinky, je zřejmé, že zde někde musí být i hodinář. Hodinky se určitě a dozajista nemohly žádným způsobem vytvořit samy (...)

Podobně to již parafrázuji, když se na téže polní cestě rozhlédnu a uvidím šípkové keře a na obloze letícího orla, je zřejmé, že zde musí být nikoli hodinář, nýbrž Hodinář, který stvořil květiny a orly, kteří jsou mnohem složitější mechanizmy než hodinky.

 ...

Baktérie Escherichia coli se skládá z víc než dvaceti pěti miliónů součástek celkově dvou tisíc různých typů a celá je na hranici viditelnosti optického mikroskopu. Stolní počítač se naproti tomu skládá z tisícovky součástek naskládaných do objemu sto miliónkrát většího než je bakterie, navíc, pravda, počítač neumí nakopírovat sám sebe.

 

O Boží vůli

Věřím, že život s Bohem je především jiskřivá radost. Je to můj život, život, který mám jako možnost, kterou jsem dostal. Čas, který mám do smrti, je svěřený majetek, možnost.

...

Sám jsem sochař svého života, věřím, že dostanu požehnání do všeho, co budu dělat, a přiznávám, že nevěřím moc na žádnou speciální Boží vůli na každý den, že Bůh není ten přísný otec, který by mi pro moje dobro takzvaně nařizoval každý krok. Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mě. Věřím, že určité dobré projekty, které když neuděláme my, nebudou udělány vůbec.

...

Ne Bůh, to já jsem odpovědný za každou vteřinu svého života a až jednou budu umírat, ponesu odpovědnost za život jako takový a za všechna svoje rozhodnutí. Ne Bůh, já.

...

Je velmi alibistické přehazovat odpovědnost za vlastní život na kohokoli jiného, i kdyby to byl Bůh sám.

...

Co když je nejvnitřnější Boží vůlí, abych se naučil rozhodovat sám, modelovat sochu i vlastní život, tvořit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost?

...

Možná tedy ani ne Bůh, který připravil tuto vysokou školu, tuto partnerku, tento byt, tuto práci a tento počet dětí, jako spíš Bůh, který mi dá pět hřiven a zamává.

...

Vážím si tě víc, než Ty si vážíš sám sebe. Nezajímají mě tvoje hříchy a nechci ztrácet čas, abych se o nich s Tebou bavil, stačí Tvá lítost a rozhodnutí se vrátit. Přijmi svoji důstojnost, vezmi odpovědnost a přestaň být dítětem.

...

Velmi si vážím práce všech hagiografů, svatopisců sepisujících životopisy svatých. My ale máme být především těmi, o kterých se ty životopisy budou psát.

...

Je to tak, že když žijeme ve svých hmotných tělech na hmotné Zemi, potkávají nás zemětřesení geologického i duchovního původu, nemoci, vztahové záležitosti a podobně, jsou krize manželství, krize řeholního života i krize vztahů.

...

Není třeba zdůrazňovat, že životní situace napínají naši vůli občas až k nevydržení, že cesta vzhůru je úzká a strmá a že život zde na Zemi není jednoduchý.

...

Věřím, že Bůh mi nasypal hřivny, abych je využil, a že chce, aby mých pět vyneslo dalších pět, tisíc, milion.
Věřím, že nejcennější z darů, které máme, je čas, jako možnost, jako sochařská hlína, kterou mohu nechat na zemi a neudělat nic nebo z ní udělat skvělou sochu.
Chci jít ještě dál a chci říct, že jakýkoli jiný život než ten, kdy se člověk svěří či odevzdá Bohu, je ve svých důsledcích horší, smutnější, ničivější, nenaplněnější. Radost z Boha, radost z toho, že jsem nežil nadarmo, radost z každé vteřiny, z každého doušku života, z každého divokého záběru pádlem, z každého nádechu, z každé rozkvetlé květiny a každého zážitku.

...

To, že já svému poslání být obrazem Božím naprosto fatálně nedostávám, je druhá věc. Hřích ale je spokojit se s málem, rezignovat na poslání být Tvůrcem, zakopat vše dobré a pak to Bohu zbožně vrátit. Bůh nevyrábí panenky a můj život opravdu není ona dětská závodnička na okruhu, který Bůh dopředu z dílů sestavil jako přesnou celoživotní trasu, a cílem je prolétnout co nejrychleji a nejelegantněji. Moje poslání je tvořit umění, studovat, malovat, pracovat na sobě, vyždímat ze sebe nejlepší, čeho jsem schopen, prosekat vlastní cestu ke svatosti, zkoušet to na skále znovu a znovu.

...

Můj osud a moje povaha není ani ve hvězdách, ani nezměnitelně vtištěná v genech, ani ve znamení zvěrokruhu. Já ji tvořím. Člověk musí být v duchovním životě bez ostychu a snad i trochu drzý a naučil se kopat do nebeské brány, bušit a dobývat se dovnitř, neboť království Boží dobývají násilníci.

...

(Budoucnost) není ani v mých genech, ani v mracích, ani ve hvězdách, ani v osudu, ba dokonce v určitém smyslu ani v Bohu. Co se sebou udělám je na mně. Bůh mě tu a tam může postrčit, něco mi ukázat nebo připomenout.

...

Jeden z velkých rabínů středověku, Moše Maimonides, takto připomíná velikost člověka: Představ si, že dobro a zlo jsou mohutné síly, armády, které zápasí o vládu nad světem a bitva je vyrovnaná. Ty jsi jazýčkem na misce vah.

...

Věřím, že Bůh požehná mé rozhodnutí a moji školu, ať již bude jakákoliv. S tím, že odpovědnost za její výběr padá na mě, nikoliv na něj, se vším dobrým a se vším zlým, co toto rozhodnutí může přinést, takže učiním rozhodnutí a ponesu za něj odpovědnost. Věřím, že Bůh žehná všem dvojicím, které stanou před oltářem, požehná jejich rozhodnutí a bere snoubence a jejich vztah možná vážněji, než berou snoubenci sami sebe, že Bůh požehná rovněž všem, kteří zvolí řád či kněžství.

...

Co když je ale nejvnitřnější Boží vůlí, abych vzal odpovědnost za svůj život?

...

Neznamená to, že rozhodnutí, která udělám, budou dobrá, protože jsou moje. Rozhodnutí budou často špatná a riskuji, že po čase poznám, že škola ani partnerka nejsou, jaké jsem chtěl, a že jsou, jaké jsem nechtěl. Neznamená to, že životem projdu rovnoměrně a přímočaře, že nezhavaruji a nebudu litovat. Ovšem znamená to, že svými rozhodnutími vyrostu, že ona budou modelovat mou tvář, že se nebudu schovávat za Boha a jeho vůli, za Písmo, za losy, za hvězdy nebo za geny. Já sám budu stát před Bohem a řeknu, tak takový byl můj život. Ať byl jakýkoliv, byl můj. Možná jsem, Bože, nebyl vždycky Tvým jasným obrazem, možná že já, jako Tvůj obraz, jsem byl často nebo většinou rozvlněný, nečistý a že mnohé by šlo udělat lépe. Ale bojoval jsem a aspoň jsem se pokusil. Nebál jsem se rizika chyby a přijímám odpovědnost za vše, co jsem udělal.

...

Až budu jednou já sám před Bohem, otázka nebude stát, proč jsem nebyl svatým Pavlem nebo proč jsem nebyl jako Don Bosko. Otázka bude, proč jsem nebyl sám sebou, proč jsem svou svatost nebudoval svým unikátním způsobem, proč jsem svůj obraz nemaloval svou paletou, proč jsem Světlu nenastavil svůj hranol.

...

Svatí zde nejsou od toho, aby byli napodobováni, abychom šli v jejich šlépějích, ale abychom byli povzbuzeni, že na cestě vzhůru nejsme sami, že jejich karabiny zvoní na skalách vedle.

...

Jediný opravdový strach, co smím mít, je ten, že nedostojím svému lidství, úkolu a velikosti, ke které jsme pozváni bez výjimky všichni. Že se nechám ďáblem přesvědčit o své malosti a o tom, že pozvání být svatým je jen pro některé, významné, omilostněné duše, ale ne pro mě.

...

Každý z nás si neseme pečeť jedinečnosti a Bůh se mě jednou bude osobně ptát: Jak jsi prožil svůj život v této době, s těmito lidmi, které jsem Ti poslal do cesty, s charismaty, která jsem Ti dal, s vizí svatosti, která byla určena jen tobě, s Tvojí originalitou, jedinečností, unikátností, svérázem, s Tvojí tváří, kterou jsem vybral a miloval ještě před založením světa?

 

O odpuštění

"Můj život je jako rozbité zrcadlo," řekl návštěvník. “Moje duše je zamořená zlem. Mám nějakou naději?"
"Ano,” řekl Mistr. “Existuje něco, čím se všechno rozbité zase slepí a všechno poskvrněné očistí."
"Co?"
“Odpuštění."
“Komu mám odpustit?"
“Všem - životu, Bohu, svému sousedovi, a zvlášť sobě."
“Jak se to dělá?"
“Pochopením, že nikoho nelze vinit," pravil Mistr. “NIKOHO".

...

Zadáním křesťana je být světlem světa, kvasem společnosti, avšak moje úloha je možná stejně tak být především kvasem ve mě samotném, v boji proti mým vlastním selháním, a pak i kvasem ve venkovním světě, ve kterém dobro a zlo zápasí mezi sebou a v sobě, kde hřích je podivuhodně využit pro další nádech, kdy nevěra je možností odpuštění a extáze z odpuštění by nikdy nebyla možná bez zkušenosti hříchu. Kdy odvaha poprosit za odpuštění způsobí zemětřesení a déšť očistných slz na obou stranách. Na překážkách rosteme - jak na těch vnějších, tak i na těch vnitřních, kdy se potýkáme se slabostmi svými i svých nejbližších a se slabostmi vnitřních a vnějších nepřátel. Jedním z mých bližních jsem já sám. Zážitek vlastních selhání, učí pokoře, učí neodsuzovat nikoho a učí se radovat z drobností, pokud se podaří.

...

Pokud je ale církev složena z chybujících lidí, chybující lidé budou vždy chybovat a vždy dodávat příležitosti pro odsudky. Naštěstí to ale nejsme my, kdo rozesíláme pozvánky na nebeskou hostinu.

...

Jak je to jednoduché sedět v křesle a z pohodlí domova rozdělovat svět na dvě strany, na dvě barvy, na nás pravověrné a na ty ostatní, jak je jednoduché zasednout na trůn Boží a ukazovat prstem doprava a doleva. Vtip je v tom, že toto je opravdu práce Boží, či spíše konečné rozhodnutí každého z nás a jednou to tak bude, ale teď, zde na zemi, máme každý v sobě koukol i pšenici, zlo i dobro, každý z nás jsme trochu Abrahámem, Jákobem i Mojžíšem, Petrem i Jidášem, každý jsme králem Davidem se vším, co k tomu patří, každý máme v sobě nejen marnotratného, nýbrž především staršího syna. Pokušením všech tyranů a hrůzovládců bylo ty zlé vykořenit, vyplet z povrchu země, a to jak v církvi svaté, tak i ve společnosti. Na důsledky se jezdíme dívat každý podzim s našimi mediky do Auschwitz (koncentrační tábor).

...

Je možno se dívat na člověka zkoumavým pohledem, který usiluje v každém odhalit aspoň něco špatného, vidět v druhém důsledně (a pravdivě!) jeho zlo, kal na dně, který je objektivně přítomen. S trochou zlé vůle to jde a v každém z nás je kus temnoty, jen je třeba pečlivě hledat.

...

Důsledkem je hořkost, nenávist vůči všem a všemu, otrávenost, vědomí, že svět je černým místem k přebývání, že je to všechno zde nějak pokažené, že kdyby nebylo těch a těch lidí, to by se ve světě, v národě, ve městě, v našem paneláku, v rodině či v církvi žilo dobře. Bohužel ale máme ty bližní, kteří to všechno nenapravitelně pokazili.

My a ti druzí, my a ti méně zbožní, my a ti hříšní, my a ti jinak věřící nebo nevěřící. My, kteří díky svým modlitbám a svým postům známe Pravdu, nebo se to alespoň domníváme. Je zvláštní tajemství duchovního života, že všechny ty dlouhé hodiny modlitby, mše svaté a tisícovky růženců se mohou stát pružinou, která člověka katapultuje k nebi, jen je-li v každém okamžiku letu přítomna pokora. Jinak se stávají navršenou zdí, stěnami, do kterých se člověk uzavře vůči světu i Bohu a kde je opravdu jen sám se sebou a svými děsivými modlitbami, kde člověk zůstává sám s karikaturou Boha, které slouží, uzavřen sám v sobě ve společnosti té šílené podobizny, kterou považuje za Boha.

...

Pýcha a pokora nejsou jen slova, ale stav duše, a že se hraje o vše.

...

Bojím se, abych jednou neřekl Bohu: Copak jsem v Tvém jménu neprorokoval a nečinil veliké zázraky, já, který jsem trpělivě a den za dnem nesl svůj kříž? A jak to, že lotr po pravici, s životem, který má za sebou a který sám o sobě říká, že je ukřižován po právu, se ještě dnes dostal s tebou do ráje?

Nejsou ti druzí, jsme tváře jen jednoho člověka, jsme všichni bratři a sestry, jsme děti jedné rodiny. Pokud přesvědčíme sami sebe, že ti druzí vlastně ani nejsou nebo si nezaslouží být lidmi, pak nás nezachrání žádná etika a žádné náboženství na světě.

Ďábel - diabolos - je ten, který rozděluje, a řecké sloveso diaballein skutečně znamená rozdělovat.

Ježíš chtěl až do žní nechat růst spolu koukol s pšenicí, neboť obé roste v srdci jediného člověka, neboť nejsme nikdy my a ti druzí. Každý, kdo chce vytrhat koukol už zde na zemi, zplodí poušť.

...

Když zvednu hledí, zjistím, že na druhé straně fronty stojím já sám, že ten druhý jsem já. Že bitva se odehraje uvnitř mé duše, proti mé osobní nenávisti, proti všemu zlu, které je ve mně, proti všem představám Boha, které jsem si v sobě vymodeloval, kterým jsem věřil a usilovně pěstoval, proti vizí světa, kterou jsem si vymyslel a uvěřil v ni. A co bude, až zjistím, že to tak není? Že tím nejděsivějším soupeřem, kterého jsem schopen si představit, děsivější než pluky ďáblů, budu já sám. Že u brány do nebe nebude postávat, jak známe z mnoha anekdot, svatý Petr, nýbrž že zde budu stát já sám a budu sám sobě bránit, abych vešel.

 

Neumělcům života / Marek Orko Vácha
http://ikarmel.cz/kniha/Neumelcum-zivota_CES0291.html